18, a co dál?

     

            Ano, už je to několik dnů, co jsem se ne příliš velkolepě stala svým vlastním pánem, přestože na první pohled byste si určitě řekli, že to nemůže být dlouho, co jsem nastoupila do prváku na střední škole. 

            Pokud správně počítám, je to přibližně 7 200 minut dospělosti, a víte co? Vlastně si ani nepřipadám jinak. Pořád mám dvě ruce i nohy, hlava mi sedí na krku jako přitesaná a vlasy mi ráno trčí do všech stran jako dřív. Žádná změna, fyzická ani psychická.

          A proto jsem se rozhodla zabrousit více do hloubky tomu chaosu, který je obyčejně nazýván dospělým životem, protože na první pohled, a to je fakt, opravdu ani nepoznáte, že kdesi za hromadou vaší osobnosti a dovedností se krčí drobná osmnáctka, která, pokud ji sami nepozvete blíž, do prvních řad všem na odiv s nadšením nevystoupá.

            „Ty vezmeš tohle, zavedeš ji tamhle a po cestě domů se stavíš tam a tam…“

Typická věta, kterou každý z nás starších sourozenců zná jako své boty. Rodiče nemají času nazbyt, a tak se na nás s radostí obracejí, abychom udělali všechno, co si na odpoledne naplánovali a sami nemají šanci stihnout.

A i když bych ráda řekla, že po osmnáctce se toho v tomto případě změní mnoho a o žádný z těchto jednoduchých, a přesto důležitých úkolů se nebudeme muset nadále zajímat a popřípadě ještě dostaneme na starost daleko důležitější a zajímavější věci, musím vás zklamat…

Dokud rodiče nepolíbíme naposledy jako dítě, s nímž společně sdílí byt či dům a neodstěhujeme se do vlastního bydlení, na veškeré „dospělosti“ budeme pořád jenom „ty děti“.

           „Mami, půjčím si tvoje auto. Slibuju, že budu dávat pozor a vrátím ho brzo…“

Ach, kéž by to bylo takhle jednoduché. Když pominu, jak těžké pro mě bude překonat fakt, že nadcházející jízdou můžu ovlivnit tolik událostí a lidských životů, z čehož budu určitě vystresovaná několik dní dopředu, tak lehce si v autě nezajezdím.

A to proto, že za prvé musím nejdřív složit zkoušky na řidičák a za druhé našetřit si na vlastní auto.

            „Já vím, co to obnáší. Opravdu jsem si jistá, že to zvládnu. Nemusíš se bát…“   

Co to v praxi znamená? „Ne, nevím, jaké to je, jistá si nejsem určitě, ale nemůžu ti to povědět na rovinu, nebo mě nikdy nepustíš.“

Dospělost je tvrdá, a proto je potřeba se na ni připravit. Člověk totiž zodpovídá sám za sebe, učí se novým věcem, platí si výdaje, musí chodit do práce, aby se uživil, a starat se o tolik „nudných“ věcí, o nichž my mladí nemáme ani potuchy. Zpočátku to možná není zřejmá změna, ale když člověk dospěje do bodu, kdy opustí rodné hnízdo, dospělost se ukáže jako silný a vytrvalý protihráč.  

A přesto každé malé dítě nedočkavě vyhlíží, až se dospělým stane. Na jednu stranu se nedivím, všechna ta volnost a nevázanost je lákavá představa, ale přece jenom bezstarostná dětská léta, ta prožíváme jenom jednou za život…